Vlastní sebedůvěra je v hlavě.
Čas od času staneme před velkým úkolem a najednou se tak nějak necítíme. Jakoby z nás vyprchala veškerá sebedůvěra.
Jenže ona z nás nemá jak vyprchat. Je pořád v nás.
Možná nás velký úkol trochu rozhodil, ale vždycky máme možnost si ho rozdělit na menší části (je to stejné jako kdyby nám někdo řekl, sníš celé prase – naráz ho nedáme, ale upřímně, kolik prasat jsme už za život snědli byť po jednotlivých porcích?).
Když už máme úkol rozdělen, tak jdeme na tu sebedůvěru. Nemusíme jít daleko, je v nás.
Stačí si vzpomenout na všechno (nebo aspoň na něco), co jsme kdy v životě dokázali.
A není toho málo – pamatujete na strach z vody? Dneska plaveme jako rybičky, prostě jsme překonali strach a naučili se plavat.
Jízda na kole? Kdo to uměl od narození? Nikdo. A dnes všichni jezdíme.
Zvládl jsi i složitější věci a dokonce v cizí zemi, tam i bez pomoci.
Aha, sebedůvěra je zpátky.
Tak jdem do velkých věcí, v klidu, s úsměvem a s vědomím, že tohle zvládneme taky.